Kdo si pamatuje jména Leo Kinnunen či Mikko Kozarowitzky? Asi nikdo, dohromady dali tihle zástupci země tisíce jezer jediný start a hrst kvalifikačních neúspěchů. Až přišel Keijo „Keke“ Rosberg a prolomil onu zakořeněnou představu, že Finové mohou uspět jenom v rallye. Stal se prvním severským mistrem světa – ale to nebylo zdaleka všechno. Dal světu rychlých kol důstojného nástupce.

Musíme se ale na chvíli zastavit v době, kdy si Keke získává ostruhy v závodech v Německu. Nedaleko motokárové dráhy v Keimole pracoval papá Häkkinen a tak si malý Mika mohl zkusit, jaké to je řítit se tratí rychlostí hodně přes 100 km/h. Ve Finsku mohou sbírat zkušenosti i žáci školou povinní, proto se Mika už v roce 1978 může pyšnit titulem „Club Master Keimola“ a pak už úspěchy jen prší: mistr Laponska (1980), vítěz memoriálu R. Petersona (1982) a tři tituly v mistrovství Finska třídy A. Do svých devatenácti let si tak vytvořil velmi slušné renomé, takže když přesedl do formule Ford 1600, hned ve své premiérové sezóně (1987) měl v kapse další tři tituly: finský, švédský a severský. Odměnou pro národní mistry byla zkouška formule Ford 2000 a Mika se předvedl v tom nejlepším světle. Nad nadějným mladíkem roztáhl křídla koncern Marlboro a ostýchavě se usmívající blonďák tak mohl zblízka okouknout formuli Opel v britském šampionátu a evropské sérii. V týmu Dragon Motorsport, podporovaném Marlborem, však měl za soupeře podobně talentovaného mladíka – Alan McNish tehdy prokázal větší rozvahu a klid a zarputilý boj o titul v britském šampionátu rozhodl ve svůj prospěch. Mika si vše vynahradil v evropské sérii, kde o jediný bod porazil Dána Henrika Larsena a stal se držitelem trofeje Lotus Opel Euroseries 1988. Logická cesta vedla přes formuli 3, kde si Häkkinen trochu přešlápl na místě, protože Dragon Motorsport mu dal k dispozici Reynard Toyota, který byl vším, jenom ne konkurenceschopným vozem. Když vyhrál Celinet Superprix, seděl už v Raltu s agregátem Mugen v barvách týmu West Surrey Racing. V roce 1990 pak asi mnoha soupeřům závodění pěkně otrávil. Nakonec posuďte sami – ze 17 závodů desetkrát vyhrál trénink, jedenáctkrát mu patřilo nejrychlejší kolo (a sedmkrát přepsal rekordní tabulky) a odvezl si devět zlatých věnců. Mezinárodní britské mistrovství F3 mělo jasnou hvězdu.

V roce 1986 se Keke Rosberg rozhoduje ukončit svou závodní kariéru. Snad proto, že pod tímto vlivem už nevěnuje přípravě na Grand Prix tolik času, možná proto, že nechce, aby Finsko ve světě monopostů opět několik let „pískalo kudlu”, si vyhlíží nástupce. V italské Parmě sleduje závody motokár a Mika ho zaujme. O to víc, že Mika se sympatickou samozřejmostí požádá svého slavnějšího krajana, aby mu dělal manažera. Nyní, po úspěchu ve F3, může Keke začít kout železo. Triumf v prestižním seriálu mu značně usnadňuje situaci a daří se mu vyjednat pro Häkkinena angažmá u Lotusu.

V Lotusu se Mika objevil v dost nezáviděníhodné pozici. Tým přišel o sponzora, odešel zkušený Derek Warwick, budoucnost kdysi slavné značky byla značně nejistá. Když se Fin pohyboval spíše v druhé polovině startovního pole, nikoho to nepřekvapilo. Ani neočekávané páté místo v deštivém San Marinu, prostě náhoda, navíc spousta favoritů se nedokázala vypořádat se zhoršenými povětrnostními podmínkami... Málokdo tehdy byl ochoten připustit, že Mika to zvládl... Ale přesto jeho výkon došel uznání – James Hunt ho označil za jeden z největších talentů, které měl možnost poznat. Ačkoliv s Lotusem bylo víc trápení než radostí, setrval Häkkinen v jeho kokpitu i pro rok 1992. A pokud po níži stoupá tlak, tak pro Fina to platilo dvojnásob – najednou byl pravidelným bojovníkem o bodovaná pořadí a zle zatápěl nejedné hvězdě. Mohl by o tom vyprávět třeba Martin Brundle, s nímž Mika svedl klasický souboj a na svém Lotusu si dovolil Brita na mnohem lepším Benettonu dvakrát předjet vnějškem v postartovní zatáčce. To už se na Miku upíralo nejedno oko se zalíbením a bylo jasné, že v Lotusu jeho kariéra pokračovat nebude.

Nakonec to byl Ron Dennis, který Fina ulovil, jenže celá věc měla háček. McLaren už měl smluvně zajištěného Andrettiho a hlavním problémem v týmu byl Ayrton Senna. Ten totiž vehementně usiloval o místo u Williamsu, kde ho ovšem udolal Prost. A tak se stalo, že trojnásobný mistr světa byl najednou de facto bez místa. Bylo ovšem jasné, že Senna i přes bohatýrské hlášky o zasloužené pauze do kokpitu usedne – stejně jako bylo jasné, že Häkkinen se tím pádem stane nejlépe placeným testpilotem. Hvězda zámořských závodů Michael Andretti však ve formuli 1 neuspěl. A tak byl povolán Häkkinen. Ve třech závodech toho stihl poměrně dost – zdemolovat jedno auto, prohnat pořádně špičku F-1, urvat své první umístění na stupních vítězů, a především si zajistit kontrakt u McLarenu... a nikdo netušil, že v téhle chvíli se tomuto týmu upisuje až do svého závodnického „důchodu“...

Tragický rok 1994. Od Häkkinena se čeká, že převezme po Sennovi zářící pochodeň úspěchů a povede červenobílé vozy z Colnbrooku vstříc vítězství. Jenže...McLaren sklouzává ve výkonnosti za Benetton a Williams, prakticky po celou sezónu svádí urputné boje s Jordanem. Dvojice Barrichello – Häkkinen se často objevuje v přímém kontaktu a leckdy to nekončí zrovna klidným projetím cílovou páskou. V Anglii bojují oba tak sveřepě, že v posledním kole při nájezdu do poslední zatáčky na okruhu, pověstné Woodcote Corner, dojde ke kolizi a oba kohouti málem přijdou o svá umístění. Nakonec to dopadne ještě dobře, jenom Mika má nad sebou Damoklův meč v podobě podmíněno zákazu v jednom závodě. Trvá to opravdu jen do příštího závodu na německém Nürburgringu, kdy si tuto nelichotivou „odměnu“ převede do tvrdé měny – v prvním kole způsobí kolizi v zatáčce po startu, na kterou doplatí osm vozů. V Maďarsku proto za něj zaskakuje Phillippe Alliot.

Pro rok 1995 podepisuje s McLarenem smlouvu Nigel Mansell. Pro Häkkinena by tenhle fakt znamenal opět odsun na post týmové dvojky, jenže když exmistr světa z týmu rychle a hlavně nelichotivě zmizí, je Fin opět na koni. Aniž by tušil, co se na něj řítí. Po třech letech laborování s motory (každý rok byl k mání jiný agregát) se sezóna blíží do svého závěru a zdá se, že Mika konečně po poruchami prošvihnuté první polovině nachází půdu pod nohama. Sice si musí odbýt rutinní operaci slepého střeva, což ho stojí účast v GP Pacificu, ale v Japonsku si potřetí během své kariéry dojede pro šest bodů za druhé místo a zdá se, že ještě zvládne v Austrálii potrápit své soupeře. Stačí však nájezd na Brabhamovu rovinku, z McLarenu se startovním číslem sedm se stává kulečníková koule a z Häkkinena málem další obět formule 1. Následky jsou skoro stejně vážné jako u Karla Wendlingera, jenž se podobným způsobem rozbil rok předtím v Monacu. Mika však má více štěstí nebo i možná houževnatosti. Už pár týdnů po nehodě šlape na rotopedu a tváří se, jako kdyby drama v Adelaide vůbec neexistovalo.

Výkony v letech 1996 a 1997 bychom mohli nazvat rozpačité. Jistě někdo namítne, že dvě pátá místa v konečné klasifikaci jsou dobrým vysvědčením, jenže Mika chtěl vyhrávat – a ona šňůra pódiových úspěchů bez toho nejcennějšího se nebezpečně natahovala. Navíc mu v roce 1997 dává na frak i stájový kolega David Coulthard. Häkkinen se v blocích novinářů stále častěji objevuje jako spolehlivý pilot, který odvedl standardně dobrý výkon, ale... a následuje pár odkazů na Patricka Depaillera či Elia de Angelise. Také byli nazývání korunními princi – a i když oba vyhráli, jsou spíše synonymem pro marný boj o pohár pro vítěze. Až přichází Grand Prix Evropy, poslední závod roku 1997, a hned tři důležité okolnosti. Michael Schumacher provede jeden ze svých kontroverzních „náletů“, na nějž však tentokrát hrubě doplatí on sám, Jacques Villeneuve s vidinou titulu před očima odmítá riskovat, a David Coulthard, který už má v tom roce ve sbírce poháry za vítězství v Austrálii a Itálii, dělá Finovi kavalírsky místo. Konečně je tedy do Zlaté knihy vítězů zapsáno jméno Mika Häkkinen...

Přichází rok 1998 a hned první dva závody dělají z konkurence McLarenu tak trochu školáky na koloběžkách, honících se marně za starším spolužákem na kole. Häkkinen oba závody vyhrává, ale novináři jej nešetří. Opět musel spoléhat na pomoc svého stájového druha. Stále se nemůže zbavit nálepky darovaných vítězství a pochybností o tom, zda je vůbec schopen vyhrávat. Je – a dokazuje to. Konečně začne vehementně umlčovat hlasy, které o jeho výkonech mluví nepřesvědčivě a k prvním dvěma vítězstvím přidává dalších pět. Jenže v hloubi pole, v němž se utopily ještě loni suverénní Williamsy, se najednou jako přízrak vyloupne rudé Ferrari Michaela Schumachera. Němec má Fina v háku a v Japonsku na něj ztrácí čtyři body. Boj o titul se však nekoná: Michael na startu „udusí“ motor a musí do závodu vyrazit až z posledního místa na startu. Zakrátko se sice prodere na sedmou příčku, ale shodou okolností má před sebou zástup těch, které v minulosti nepříliš vybíravě posílal z trati. Mika v čele si může klidně zvyšovat náskok a nápor německé ctižádosti nestráví goodyearka na zadním kole. Fin ukládá do košíku aktiv nejen osmé vítězství v sezóně, ale především mistrovský titul. Šestnáct let po Keke Rosbergovi může Finsko opět slavit titul mistra světa...

Rok 1999 – dá se očekávat velice tvrdý boj mezi Häkkinenem a Schumacherem. Je to skutečně duel na ostří nože a Fin, i když bodově vede, v něm častěji ztrácí nervy. V Imole udělá při nájezdu na cílovou rovinku fatální chybu, což se do té doby vídalo opravdu jen minimálně. Dokáže si spravit sebevědomí dvěma výhrami po sobě (Španělsko, Kanada), ale ke spokojenosti má určitě hodně daleko. Navíc si prožije krátce po sobě dva šoky, pokud nepočítáme ten, který přišel po Schumacherově nehodě ve Stowe Corner. V Anglii totiž Mikovi upadlo bez zjevných příčin zadní kolo, a v Německu zažil vteřinu hrůzy, když mu při nájezdu na motodrom praskla zadní pneumatika, odletující kusy gumy mu doslova urvaly zadní spoiler a neovladatelný vůz se řítil do bariéry. Následky byly však mnohem šťastnější, než ve Schumacherově případě – Fin vystoupil z vozu zcela nezraněn. Bitva o titul se přenesla do poněkud odlišné roviny – kdo by totiž čekal, že nucenou pauzou Schumachera bude mít Mika cestičku k titulu vydlážděnou jak zámeckou promenádu, šeredně by se mýlil. Němcovu štafetu převzal Eddie Irvine a nemilosrdně trestal nejen Finovy chyby, ale i rozpory ve stáji. Mika a David spolu jezdili už čtvrtý rok a leccos nemuselo být zrovna podle těch nejrůžovějších představ. Ale ono se kabonilo i na veřejnost a dost viditelně. V Rakousku propukla řevnivost „westmanů“ poprvé, v zatáčce Remus vyhrál šťouchanou David a Mika musel sprintovat pro třetí místo až ze samotného konce startovního pole. Nakonec bylo asi u McLarenů dost dusno, protože díky internímu laškování oba kohouty řádně vypekl právě Irvine. Ještě o kapánek horší to bylo v Belgii, kde už dal Mika (opět poražený Davidem) svou nechuť najevo tím, že mu na stupních vítězů ani nepodal ruku. To všechno mu ubíralo nejen body, ale také pohodu a klid. Pak se nelze divit, že na Monze si Mika de facto zopakoval svůj úlet z Imoly a skončil mimo trať. Následovalo dojemné divadélko s dvěma vrcholnými okamžiky – fláknutím rukavicí o zem a pláčem ve skrytu zeleně. Závěr roku náležitě rozhýbal navrátivší se rekonvalescent Schumacher, a pak ještě causa deflektory Ferrari v Malajsii. Na stupních vítězů si Mika už už dělal jakési alibi, když dával najevo obrovské vyčerpání, pak přišla opatrně skrývaná radost po diskvalifikaci maranellského týmu, pak údiv a rozhořčení po úspěšném odvolání Italů. Mika však dokázal nalézt potřebnou koncentraci a vnitřní klid – vyhrál závěrečný závod a svůj titul obhájil. A tentokrát skutečně mohl hrdě říci, že bez nějaké významnější podpory svého kolegy, ten mu spíš tak trochu házel klacky do cesty.

Mikova motivace pro rok 2000 byla jasná – měl šanci poprvé od dob Fangia získat třetí titul v řadě. Tedy něco, o co se marně pokoušeli před ním Brabham, Prost, Senna či Schumacher. A dlouho to s ním vypadalo nadějně. Podařilo se mu zlikvidovat náskok svého největšího rivala M. Schumachera z první poloviny sezóny, zejména když Michael dvakrát (Rakousko a Německo) neujel víc než pár set metrů. Svůj break potvrdil i dvěma vyhranými následujícími závody a zdálo se, že má ve finiši více štěstí. Opak byl pravdou – čtyřikrát stanul na nejvyšším stupínku M. Schumacher – a Häkkinen pohřbil své šance už v USA. „Jednou to muselo přijít, vyhrávat se pořád nedá,“ oznámil po sezóně. „Ale všichni doufáme, že jsem ještě neřekl své poslední slovo.“

Svět je podivný – kdyby Mika svou kariéru ukončil (nebo přerušil, jak až donedávna tvrdil) v posledním roce minulého století, loučil by se jako vicemistr a určitě by neopouštěl formuli 1 s poněkud hořkou příchutí. Rok 2001 byl totiž rokem několika velmi tvrdých úderů a především dlouhodobých spekulací a útoků na jeho osobu, což plynulo ne z poklesu jeho formy, ale z prosté týmové krize. To si ale většina kritiků nechtěla uvědomit. Fakt je, že Fin se prvního vítězství dočkal až v jedenáctém závodě sezóny, kdy už bylo jasné, že Schumachera a jeho Ferrari může zastavit snad jen okamžitý zákaz startu vozů v červené barvě... McLaren se trápil s elektronikou, Fin zase se ztrátou sebevědomí – odpadnout v posledním kole (Španělsko) s drtivým náskokem na své soky, to je skutečně práce pro psychiatra. A hle, místo, aby Mika kolem sebe dštil síru a plameny a případně i zničil nějakou část své výstroje, s klidným úsměvem se nechal dovézt do depa a zůstal nad věcí. To už něco signalizovalo a postupem času to pronikalo víc a víc na veřejnost. Navíc Schumacher už si v Maďarsku zajistil mistrovský titul a tak mohl Fin v klidu oznámit, že plánuje roční pauzu. Bylo jen hodně málo těch, kteří věřili, že se po dvanácti měsících skutečně vrátí, ale aspoň vznikla živná půda pro nekonečné spekulace. Faktem zůstává, že uvolněný Seveřan dokázal ve velkém stylu vyhrát americkou Grand Prix a zbytečně afektovaným přepustěním třetí pozice Coulthardovi jako „poděkování za všechno, co pro něj Skot udělal“ ze sebe tak trochu udělal kašpárka. Davidovi to vůbec nepomohlo, navíc díky jemu měl Fin na kontě minimálně jeden titul, kdežto Skot se od Fina takové výpomoci nedočkal...

Z předchozích řádků se může zdát, že Häkkinen byl zčásti bačkora, zčásti klikař. Ani jedno není pravda. Mika patří jednoznačně mezi nejlepší piloty posledního desetiletí minulého století a mnohokrát dokázal, že v jeho rejstříku nechybí ani dravost, ani odvaha. Možná se na něm podepsalo narození syna, možná instinktivně vycítil, že jeho porce slávy už byla vyjedena do posledního drobku. Proto se uchýlil do ústraní a po dalším zhodnocení udělal to, co asi každý čekal. Byl bezesporu kvalitním soupeřem a brilantním mistrem volantu – a že jeho tituly přišly v době, kdy Ferrari dílem dokončovalo nástupiště pro své velkolepé One car show, dílem snad i díky absenci největšího soka, to není podstatné. První finský mistr světa Rosberg v roce 1982 také využil faktu, že vedoucí muž průběžné klasifikace Didier Pironi v závěru sezóny v nemocnici čekal na verdikt, zda nepřijde o nohy. Je to ale sport a v něm neplatí kdyby. Proto nemá smysl pátrat po tom, zda by byl Mika úspěšný cirkusák nebo hokejista. Pro historii je neodvolatelně dvojnásobným šampionem a řadí se mezi sedm pilotů, kteří ve více než půlstoleté historii existence F1 dokázali svůj titul obhájit. Rozhodl se odejít, proto neplačme, ale popřejme mu v dalším životě jen to nejlepší – jako dík za to, co pro fanoušky motoristického sportu udělal. Nebylo toho totiž málo.

MIKA PAULI HÄKKINEN
* 28. 9. 1968

Absolvoval 161 Grand Prix (Lotus 1991 - 1992, McLaren 1993 - 2001)
Získal 420 mistrovských bodů.
Zvítězil ve 20 Grand Prix.
Zajel 26 pole-position.
Dosáhl 25 nejrychlejších kol v závodě.
52 vystoupil na stupně vítězů (20 – 15 - 17).
84 se objevil na bodované pozici.
 
 

Umístění v MS:
1991         8 b.   15. místo
1992        11 b.    8. místo
1993         4 b.   15. místo
1994        26 b.    4. místo
 1995        17 b.    7. místo 
1996        31 b.    5. místo
1997        27 b.    5. místo
   1998       100 b.    mistr světa
   1999        76 b.    mistr světa
 2000        88 b.    vicemistr
 2001        37 b.    5. místo

 

1991 Německo	1991 USA	1992 Austrálie	1992 Monako
1992 Velká Británie	1993 Austrálie	1994 Austrálie	1994 Francie
1994 Kanada	1995 Belgie	1995 Kanada	1996 Argentina
1996 Monako	1997 Austrálie	1997 Maďarsko	1997 Monako
1998 Argentina	1998 Japonsko	1998 Kanada	1998 Kanada
1998 Lucembursko	1998 Lucembursko	1998 Monako	1998 Německo
1999	1999 Velká Británie	1999 Francie	1999 Francie
1999 Itálie	1999 Japonsko	1999 Japonsko	1999 Kanada
1999 Kanada	1999 Maďarsko	1999 Monako	1999 San Marino
1999 Španělsko	2000 Velká Británie	2000 Francie	2000 Itálie
2000 Japonsko	2000 Malajsie	2000 Monako	2000 Německo
2000 Rakousko	2000 San Marino	2000 Španělsko	2000 USA
2000 USA	2001 Austrálie	2001 Velká británie	2001 Evropa
2001	2001 Japonsko	2001 Japonsko	2001 Kanada
2001 Malajsie	2001 Monako	2001 Německo	2001 Rakousko
2001 Španělsko		2001 USA